Částka to rozhodně není motivační. Stranický rozpočet nevytrhne a za deset tisíc strany potřebné ženy “nenakoupí”. Ty z nás, které se už do politiky pustily dobře vědí, že politiku lze dělat buďto z přesvědčení nebo z masochismu. Při tom politika by pro ženy byla výborným uplatněním. Jsou empatické, chtějí se dohodnout, nutnost zkloubit péči o rodinu s kariérou je naučila pracovat rychle a efektivně. A v tom je asi ten hlavní problém. Ženy nemají na politiku ten správný “sitzfleisch”. Zatímco muži jsou ochotní trávit dlouhé hodiny diskusemi o něčem, co lze rozhodnout během pěti minut, ženy u těchto debat trpí. Představují si, co by se za takto strávený čas dalo zvládnout. Občas to je vidět i nyní. Všimla jsem si třeba, že Lucie Talmannová si na kongresu ODS dělala manikůru. Mám pro to plné pochopení. Ženy do politiky proto podle mého názoru lze dostat jediným způsobem: vytvořit podmínky pro to, aby si během schůzí zastupitelstev nebo parlamentu mohly dělat jiné věci, které jejich intelektuální pozornost nenaruší, ale které by jinak musely dělat až po schůzi. Třeba se tedy dočkáme toho, jak v parlamentních lavicích poslankyně vykrajují vanilkové rohlíčky, balí dárky, mají nohy ve škopku a u nohou pedikérku a podobně. K dokonalosti by celou věc bylo lze dotáhnout možností plácání báboviček přímo ve sněmovně spolu s předškolními dětmi. To ale muži politici nikdy nedovolí. Na svůj píseček hned tak někoho nepusí, a to i kdyby jim za to dával deset tisíc.